Jóga

V pohledech na jógu především v dnešním moderním světě nepanuje shoda.

Já sama jógu vnímám jako nauku o tom, jak obývat své tělo s myslí ve vzájemné harmonii.

Protože se sama celoživotně potýkám s těžkou hybnou poruchou, dětskou mozkovou obrnou, má cesta jógou nikdy neměla kondiční charakter a nesleduji ho tak ani ve své praxi s klienty.

Při studiu Yoga for the Special Child jsem se naučila využívat různé jógové techniky, vycházející z klasické Hatha Yogy, v práci s dětmi s mentálním i fyzickým handicapem. Měla pokaždé rozdílné účinky a jinou vnější podobu - u dětí s autismem spíše připomínala pedagogický přístup, zatímco u těch s těžkým hybným omezením měla konkrétní cíl - ukotvit a uvolnit je ve fyzickém těle a vyvázat mysl ze stresu.  Dát jim prožít pocit naplnění i v těle, které selhává.

V mé vlastní praxi a posléze práci s dětmi mne však neméně výrazně ovlivnil také Jiří Čumpelík, který propojuje jógu s vývojovou kineziologií (v této souvislosti užívá termín "posturální jóga", tedy jóga poloh, která není cílena na výkon, ale na kvalitu uvědomění si vlastního těla a následného vzpřímení). 

Tyto dva přístupy kombinuji na míru potřebám konkrétního dítěte. Při práci tak sleduji a podporuji několik rovin:

Fyzickou relaxaci
Stereognózii
Ukotvení mysli vzhledem k tíži dané poruchy

Stereognózie je v tomto případě zjednodušeně řečeno schopnost člověka své tělo cítit v celé jeho funkci ve vztahu k vnějšímu světu a počítat s ním, spolehnout se na něj. U mnohých dětí s těžkou formou obrny (vyjma těch s čistou diparézou) dochází někdy až k její absenci, tzn. "astereognózii" - neschopnosti se na své tělo ve vztahu k vnějšímu světu spolehnout a ovládat svůj pohyb mimo standardní "patologické" hranice. Mnoho dětí s hemiparézou tak např. nenávidí svou ruku.

A/stereognózie, kterou sama trpím, je tak oblastí mého zvýšeného zájmu a absolutní prioritou v jakékoli práci.

A nakonec - i dítě s tou nejtěžší poruchou, zcela odkázané na pomoc druhého, o svém těle ví a je neustále v pohotovosti k pohybu, přestože ho není schopno samo provést. Mysl v takovém těle, které není s to se v pohybu realizovat, je v konstantním napětí a není to nic příjemného. V józe klidníme a konejšíme roztěkanou a nejistou mysl - a umožňujeme si prostě jen být.